Dříve neživý kámen se rozmotá a jeho tři části – tři performerky získávají svou autonomii. „Pamatujete si, jak jste se učili chodit?“ zeptá se nás jedna z vystupujících a snaží se nás přimět, abychom si sundali boty a cestu s nimi prožili naplno. Na rozdíl od několika odvážlivců tak neučiním, protože mám na sobě barefooty, ale jinak bych tento krok zvážila. Povšimnu si však, že najednou diváci zbystří a více věnují pozornost nejen chůzi performerek, ale i té své.
Procházku uzavírá folklorní zpěv všech performerek klečících na trávníku. Emoce doznívají ještě dlouho po představení, které je skutečně zážitkovým. Minar a Michalak dokázaly během hodiny nabídnout zcela novou a imaginativní realitu, prožitky i myšlenky. Bonusem je, že díky zasazení performance do frekventované části parku tu a tam na chvíli přihlédli i kolemjdoucí, kteří by se jinak se současným uměním třeba ani nesetkali. Lush Blast je ve všech směrech zkrátka velmi povedený počin. Bylo by určitě zajímavé sledovat, jak toto dílo funguje v prostředích různých parků či měst, jak se spolu s místem mění jeho poselství i významy.
Témata inspiroval zájem kurátorů o somatické přístupy, to jakým způsobem mění tělo, a také zájem o zmapování prostředí a kontextů tance. Hlavními hostujícími expertkami byly dvě mezinárodně působící choreografky a tanečnice s dlouholetou praxí: Anne Juren a Maria Scaroni. Jejich tříhodinové sdílení praxe pro mě již předem slibovalo jeden z vrcholů události a v kontextu české profesionální taneční scény nevídané a výživné setkání.
V kontextu s dopoledním sdílením praxí mi večerní intervence, které jsem viděla, vnukly spíš otázky, díky za ně.
Pro díla představená na Dancetopii bylo charakteristické, že sice čerpala postupy z různých terapeutických systémů, ale pak s nimi nakládala ne-terapeuticky nebo mimo-terapeuticky. Nebylo výjimečné, že taková díla vytvářela diskomfort.
Schopnost nechat se ovlivnit druhými byla na Dancetopii přítomná často a mnohdy bylo dění ve vztahu dokonce nadřazeno vizuálnímu vnímání.
Šlo o místo k setkávání. Místo k nevšedním rozmluvám. Místo ke studiu. A k překračování hranic ve všech myslitelných – i stěží myslitelných – podobách.
Podotknu, že kurátorům projektu se podařilo brilantně propojit témata Dancetopie jak s praxemi oslovených expertek, tak intervencemi (performancemi) vybraných umělců. Dramaturgie Dancetopie, jak na sebe postupně jednotlivé její součásti navazovaly, provazovaly se a zase vyvazovaly, se postupně proměňovala v kompozici svého druhu, v (meta-)dílo kurátorů. Vytvořený prostor byl natolik funkční pro setkávání, prožívání a diskuse, že jej společně naplnili všichni přítomní bez nutnosti prosazování autorit a hierarchií. Alici Minar a jejímu týmu se povedlo do Prahy přivézt dvě velmi známé a fascinující osobnosti působící na mezinárodní scéně na poli tance a choreografie, Anne Juren a Marii. F. Scaroni.
"Co je nyní hnacím motorem praxe lidí a jak můžeme vytvořit možnost, aby ji lidé mohli sdílet, jako je v podstatě open source osobní praxe? Myslím, že za utopií jakožto utopickou vizí by bylo, že všichni dostanou podporu, bude dost peněz pro všechny, nebudeme se muset starat o finanční nebo programové záležitosti. A dystopie by byla, kdyby se umění zhroutilo a už by nebyla možnost žádné umění pěstovat. Ale my se, myslím, zabýváme praktickými možnostmi: jaké jsou reálné strategie, abychom jako pracující umělci současného tanečního divadla v Praze a v Berlíně v květnu 2024 dokázali najít udržitelnost?
…
Tělo je politické, tanec je politický, takže se možná výslovně nedotýkáme geopolitiky, ale produkce tance a podpora umění obecně a umělecká tvorba je společenským zájmem a způsob, jakým se to děje, je něco, co je ze své podstaty zapleteno do širších otázek."
