Media coverage/Napsali o nás/Critics
"Co je nyní hnacím motorem praxe lidí a jak můžeme vytvořit možnost, aby ji lidé mohli sdílet, jako je v podstatě open source osobní praxe? Myslím, že za utopií jakožto utopickou vizí by bylo, že všichni dostanou podporu, bude dost peněz pro všechny, nebudeme se muset starat o finanční nebo programové záležitosti. A dystopie by byla, kdyby se umění zhroutilo a už by nebyla možnost žádné umění pěstovat. Ale my se, myslím, zabýváme praktickými možnostmi: jaké jsou reálné strategie, abychom jako pracující umělci současného tanečního divadla v Praze a v Berlíně v květnu 2024 dokázali najít udržitelnost? … Tělo je politické, tanec je politický, takže se možná výslovně nedotýkáme geopolitiky, ale produkce tance a podpora umění obecně a umělecká tvorba je společenským zájmem a způsob, jakým se to děje, je něco, co je ze své podstaty zapleteno do širších otázek."
“Přiznám se však, že o stupínek sympatičtější mi je přístup Alice Minar a jejích kolegyní, který jde spíše ke kořenům pouličního a lidového divadla. Nemusíme se nutně sami spojovat se zemí (ačkoliv myslím, že teoreticky by nám v tom ani nikdo nebránil), ale na emoci a projev performerů v krajině. Jako publikum se proměňujeme v procesí vedené „krysařkou“ s reproduktorem místo píšťalky na stanoviště, kde performerky splývají s krajinou nebo se vtělují do postav zvířecí síly a nespoutanosti, protože vyprávějí o dravé podstatě krajiny. … Rýsuje se řada vtipných detailů, které budou probouzet vlastní asociační proudy. Ať už je to nenápadná doplňková scénografie z cukru, anebo Alicina hra s řetězem od pily jako se skvostným náhrdelníkem. Hra se světly v závěrečné scéně na odpočívadle nad řekou, kdy zároveň začíná soumrak, je poetickým obrazem, který by si zasloužil zachovat (a přejít opět v nějakou už neperformativní společenskou událost).”
“Choreografie Alice Minar Woods Won´t Vaporize vytváří také svého druhu krajinu – vydáváme se v ní do pomyslného lesa, kde se tanečníci stávají jak jeho obyvateli, tak krajinou samotnou. Alica Minar v této choreografii posouvá svou fascinaci extenzemi lidského těla, kostýmy, které v něčem ochuzují nebo znemožňují pohyb performerů, ale současně tak také nutí k hledání nového fyzického výrazu, hraje si se scénickými objekty a s atmosférou dotvářenou světelným designem, který diváka přesune lehko z lesní houštiny na mrazivou pláň Aljašky. (Můžeme souhlasit s tím, že lesy nezmizí, otázka je, jak to bude s lidmi…). “
“Momentálně mám tendenci přemýšlet o tématech v pozitivnějším tónu. Cítím vnitřní potřebu směřovat svou pozornost k měkčím, přívětivějším a teplejším aspektům života, které ve mně probouzejí pocit otevřenosti a přijetí. Kontrast, který jsem v minulosti vytvářela tím, že jsem se zaměřovala na vážná témata a do nich vnášela humor, se nyní obrací. Mé soustředění se více přiklání k tématům, která vytvářejí pocit sounáležitosti nebo propojení, ale v nich uvnitř se řeší něco závažného. … I když už je inscenace hotová, člověk musí komunikovat pro sebe a pro tým, co to vlastně vytvořili a jakým způsobem to replikovat znovu. U sólové práce sice nemluvím sama se sebou, ale stále musím komunikovat s lidmi, který tvoří tým kolem, takže dialog je pro mě stále stěžejní. Vlastně ani nedokážu tvořit sama, potřebuji, aby tam někdo byl a buď se alespoň díval nebo se mnou mluvil.”