"Co je nyní hnacím motorem praxe lidí a jak můžeme vytvořit možnost, aby ji lidé mohli sdílet, jako je v podstatě open source osobní praxe? Myslím, že za utopií jakožto utopickou vizí by bylo, že všichni dostanou podporu, bude dost peněz pro všechny, nebudeme se muset starat o finanční nebo programové záležitosti. A dystopie by byla, kdyby se umění zhroutilo a už by nebyla možnost žádné umění pěstovat. Ale my se, myslím, zabýváme praktickými možnostmi: jaké jsou reálné strategie, abychom jako pracující umělci současného tanečního divadla v Praze a v Berlíně v květnu 2024 dokázali najít udržitelnost?
…
Tělo je politické, tanec je politický, takže se možná výslovně nedotýkáme geopolitiky, ale produkce tance a podpora umění obecně a umělecká tvorba je společenským zájmem a způsob, jakým se to děje, je něco, co je ze své podstaty zapleteno do širších otázek."
“Přiznám se však, že o stupínek sympatičtější mi je přístup Alice Minar a jejích kolegyní, který jde spíše ke kořenům pouličního a lidového divadla. Nemusíme se nutně sami spojovat se zemí (ačkoliv myslím, že teoreticky by nám v tom ani nikdo nebránil), ale na emoci a projev performerů v krajině. Jako publikum se proměňujeme v procesí vedené „krysařkou“ s reproduktorem místo píšťalky na stanoviště, kde performerky splývají s krajinou nebo se vtělují do postav zvířecí síly a nespoutanosti, protože vyprávějí o dravé podstatě krajiny.
…
Rýsuje se řada vtipných detailů, které budou probouzet vlastní asociační proudy. Ať už je to nenápadná doplňková scénografie z cukru, anebo Alicina hra s řetězem od pily jako se skvostným náhrdelníkem. Hra se světly v závěrečné scéně na odpočívadle nad řekou, kdy zároveň začíná soumrak, je poetickým obrazem, který by si zasloužil zachovat (a přejít opět v nějakou už neperformativní společenskou událost).”
“Choreografie Alice Minar Woods Won´t Vaporize vytváří také svého druhu krajinu – vydáváme se v ní do pomyslného lesa, kde se tanečníci stávají jak jeho obyvateli, tak krajinou samotnou. Alica Minar v této choreografii posouvá svou fascinaci extenzemi lidského těla, kostýmy, které v něčem ochuzují nebo znemožňují pohyb performerů, ale současně tak také nutí k hledání nového fyzického výrazu, hraje si se scénickými objekty a s atmosférou dotvářenou světelným designem, který diváka přesune lehko z lesní houštiny na mrazivou pláň Aljašky. (Můžeme souhlasit s tím, že lesy nezmizí, otázka je, jak to bude s lidmi…). “
“Momentálně mám tendenci přemýšlet o tématech v pozitivnějším tónu. Cítím vnitřní potřebu směřovat svou pozornost k měkčím, přívětivějším a teplejším aspektům života, které ve mně probouzejí pocit otevřenosti a přijetí. Kontrast, který jsem v minulosti vytvářela tím, že jsem se zaměřovala na vážná témata a do nich vnášela humor, se nyní obrací. Mé soustředění se více přiklání k tématům, která vytvářejí pocit sounáležitosti nebo propojení, ale v nich uvnitř se řeší něco závažného.
… I když už je inscenace hotová, člověk musí komunikovat pro sebe a pro tým, co to vlastně vytvořili a jakým způsobem to replikovat znovu. U sólové práce sice nemluvím sama se sebou, ale stále musím komunikovat s lidmi, který tvoří tým kolem, takže dialog je pro mě stále stěžejní. Vlastně ani nedokážu tvořit sama, potřebuji, aby tam někdo byl a buď se alespoň díval nebo se mnou mluvil.”
"Předměty nabízejí bohatý svět. Cítím, že i když mám určitou potřebu, aby se mé tělo hýbalo o tančilo, předměty mají vlastní zákonitosti, které mi usnadňují vstup do pohybu. Objekty a tělo jsou pro mě jako partneři, není jeden důležitější než druhý, koexistují spolu a jejich setkáním můžeme vyjádřit určité věci, které jsou možná duchovní, fyzické nebo emocionální.
Tato zvláštnost a podivnost jsou součástí extravagance a estetiky, se kterou pracuji a kterou se snažím nabídnout. Tato bizarnost určitých životních situací vytváří humor. Myslím, že pokud máte těžké téma, je snazší a přístupnější do něj vstoupit hravě a podivně. Dává vám to větší svobodu."
“Nikdy jsem se nechtěla omezovat na to, co vidím v nejbližším okolí. Vždy jsem se chtěla dostat ven. Chtěla jsem se koukat na díla vlastníma očima, být u toho, co se na mezinárodní scéně zrovna děje. Což je také drive, který mě přivedl k myšlenkám motivovaným post-dance ještě dříve, než jsem se více začetla do stenojmenné knihy (Moderna Dansteatern, Stockholm). Poskládej to všechno dohromady, a je z toho dlouhotrvající vášeň, která silně ovlivňuje způsob, kterým tvořím. …
Asi vždy hledám zdroj, důvod, proč se hýbu nebo proč se má někdo dívat na to, jak se hýbu. Když si se mnou někdo přijde na můj workshop něco zažít, je to jiné. Necessity je podle mě nutnost choreografa definovat, proč by to, co dělá, mělo někoho zajímat. Jde o vytváření vztahu mezi pozorovatelem (witness) a tím, kdo se hýbe (mover). Když performuji, nejde čistě o můj taneční prožitek, ale o vztah mezi jevištěm a hledištěm.”
