Napsali o nás
Za doprovodu živé hudby probíhá zápas s kovem i s vlastními těly plný pnutí, ale i určité dávky animality. Duo bojuje s řetězy jako zvířata uvázlá v okovech nebo jako mouchy v pavučině před právě se blížícím pavoukem. Co je však v tomto případě ona nestvůra? Environmentální krize, válka, industrializace nebo samotný člověk?
Témata inspiroval zájem kurátorů o somatické přístupy, to jakým způsobem mění tělo, a také zájem o zmapování prostředí a kontextů tance. Hlavními hostujícími expertkami byly dvě mezinárodně působící choreografky a tanečnice s dlouholetou praxí: Anne Juren a Maria Scaroni. Jejich tříhodinové sdílení praxe pro mě již předem slibovalo jeden z vrcholů události a v kontextu české profesionální taneční scény nevídané a výživné setkání. V kontextu s dopoledním sdílením praxí mi večerní intervence, které jsem viděla, vnukly spíš otázky, díky za ně.
Procházku uzavírá folklorní zpěv všech performerek klečících na trávníku. Emoce doznívají ještě dlouho po představení, které je skutečně zážitkovým. Minar a Michalak dokázaly během hodiny nabídnout zcela novou a imaginativní realitu, prožitky i myšlenky. Bonusem je, že díky zasazení performance do frekventované části parku tu a tam na chvíli přihlédli i kolemjdoucí, kteří by se jinak se současným uměním třeba ani nesetkali. Lush Blast je ve všech směrech zkrátka velmi povedený počin. Bylo by určitě zajímavé sledovat, jak toto dílo funguje v prostředích různých parků či měst, jak se spolu s místem mění jeho poselství i významy.
Pro díla představená na Dancetopii bylo charakteristické, že sice čerpala postupy z různých terapeutických systémů, ale pak s nimi nakládala ne-terapeuticky nebo mimo-terapeuticky. Nebylo výjimečné, že taková díla vytvářela diskomfort. Schopnost nechat se ovlivnit druhými byla na Dancetopii přítomná často a mnohdy bylo dění ve vztahu dokonce nadřazeno vizuálnímu vnímání.
Dříve neživý kámen se rozmotá a jeho tři části – tři performerky získávají svou autonomii. „Pamatujete si, jak jste se učili chodit?“ zeptá se nás jedna z vystupujících a snaží se nás přimět, abychom si sundali boty a cestu s nimi prožili naplno. Na rozdíl od několika odvážlivců tak neučiním, protože mám na sobě barefooty, ale jinak bych tento krok zvážila. Povšimnu si však, že najednou diváci zbystří a více věnují pozornost nejen chůzi performerek, ale i té své.
Šlo o místo k setkávání. Místo k nevšedním rozmluvám. Místo ke studiu. A k překračování hranic ve všech myslitelných – i stěží myslitelných – podobách. Podotknu, že kurátorům projektu se podařilo brilantně propojit témata Dancetopie jak s praxemi oslovených expertek, tak intervencemi (performancemi) vybraných umělců. Dramaturgie Dancetopie, jak na sebe postupně jednotlivé její součásti navazovaly, provazovaly se a zase vyvazovaly, se postupně proměňovala v kompozici svého druhu, v (meta-)dílo kurátorů. Vytvořený prostor byl natolik funkční pro setkávání, prožívání a diskuse, že jej společně naplnili všichni přítomní bez nutnosti prosazování autorit a hierarchií. Alici Minar a jejímu týmu se povedlo do Prahy přivézt dvě velmi známé a fascinující osobnosti působící na mezinárodní scéně na poli tance a choreografie, Anne Juren a Marii. F. Scaroni.
"Co je nyní hnacím motorem praxe lidí a jak můžeme vytvořit možnost, aby ji lidé mohli sdílet, jako je v podstatě open source osobní praxe? Myslím, že za utopií jakožto utopickou vizí by bylo, že všichni dostanou podporu, bude dost peněz pro všechny, nebudeme se muset starat o finanční nebo programové záležitosti. A dystopie by byla, kdyby se umění zhroutilo a už by nebyla možnost žádné umění pěstovat. Ale my se, myslím, zabýváme praktickými možnostmi: jaké jsou reálné strategie, abychom jako pracující umělci současného tanečního divadla v Praze a v Berlíně v květnu 2024 dokázali najít udržitelnost? … Tělo je politické, tanec je politický, takže se možná výslovně nedotýkáme geopolitiky, ale produkce tance a podpora umění obecně a umělecká tvorba je společenským zájmem a způsob, jakým se to děje, je něco, co je ze své podstaty zapleteno do širších otázek."
Symposium DANCETOPIA je (pro nás) úplně jiný způsob přemýšlení. Není to o tom zkoumat nějaké téma a pak ho rozebírat v rámci uměleckého týmu, ale je o tom dělat servis pro taneční komunitu. Vlastně se zde otáčí role, a to mě na tom fascinuje asi nejvíc – otočení role z pozice choreografa do pozice kurátora. Jde o to, že tanečníctvo se dostává do určitých stavů, řekněme, díky tomu, jaké skóre nebo jakou (uměleckou) praxi praktikuje. Tento stav, ať už kinestetický, nebo tělesný, se přenáší skrz to, že jsme (s tanečníctvem) ve stejném prostoru. To je jedno z těch čtení. Pak je tam samozřejmě stále přítomné silné vizuálno, asociace, rozebíraná témata atd. Ale ten stav těla, to je to, co mě fascinuje nejvíc. To, jakým způsobem se uvést do něčeho, co neznám, nebo co nějakým způsobem "vystihuje dané téma".
“Přiznám se však, že o stupínek sympatičtější mi je přístup Alice Minar a jejích kolegyní, který jde spíše ke kořenům pouličního a lidového divadla. Nemusíme se nutně sami spojovat se zemí (ačkoliv myslím, že teoreticky by nám v tom ani nikdo nebránil), ale na emoci a projev performerů v krajině. Jako publikum se proměňujeme v procesí vedené „krysařkou“ s reproduktorem místo píšťalky na stanoviště, kde performerky splývají s krajinou nebo se vtělují do postav zvířecí síly a nespoutanosti, protože vyprávějí o dravé podstatě krajiny. … Rýsuje se řada vtipných detailů, které budou probouzet vlastní asociační proudy. Ať už je to nenápadná doplňková scénografie z cukru, anebo Alicina hra s řetězem od pily jako se skvostným náhrdelníkem. Hra se světly v závěrečné scéně na odpočívadle nad řekou, kdy zároveň začíná soumrak, je poetickým obrazem, který by si zasloužil zachovat (a přejít opět v nějakou už neperformativní společenskou událost).”
“Choreografie Alice Minar Woods Won´t Vaporize vytváří také svého druhu krajinu – vydáváme se v ní do pomyslného lesa, kde se tanečníci stávají jak jeho obyvateli, tak krajinou samotnou. Alica Minar v této choreografii posouvá svou fascinaci extenzemi lidského těla, kostýmy, které v něčem ochuzují nebo znemožňují pohyb performerů, ale současně tak také nutí k hledání nového fyzického výrazu, hraje si se scénickými objekty a s atmosférou dotvářenou světelným designem, který diváka přesune lehko z lesní houštiny na mrazivou pláň Aljašky. (Můžeme souhlasit s tím, že lesy nezmizí, otázka je, jak to bude s lidmi…). “
“Momentálně mám tendenci přemýšlet o tématech v pozitivnějším tónu. Cítím vnitřní potřebu směřovat svou pozornost k měkčím, přívětivějším a teplejším aspektům života, které ve mně probouzejí pocit otevřenosti a přijetí. Kontrast, který jsem v minulosti vytvářela tím, že jsem se zaměřovala na vážná témata a do nich vnášela humor, se nyní obrací. Mé soustředění se více přiklání k tématům, která vytvářejí pocit sounáležitosti nebo propojení, ale v nich uvnitř se řeší něco závažného. … I když už je inscenace hotová, člověk musí komunikovat pro sebe a pro tým, co to vlastně vytvořili a jakým způsobem to replikovat znovu. U sólové práce sice nemluvím sama se sebou, ale stále musím komunikovat s lidmi, který tvoří tým kolem, takže dialog je pro mě stále stěžejní. Vlastně ani nedokážu tvořit sama, potřebuji, aby tam někdo byl a buď se alespoň díval nebo se mnou mluvil.”
“Nikdy jsem se nechtěla omezovat na to, co vidím v nejbližším okolí. Vždy jsem se chtěla dostat ven. Chtěla jsem se koukat na díla vlastníma očima, být u toho, co se na mezinárodní scéně zrovna děje. Což je také drive, který mě přivedl k myšlenkám motivovaným post-dance ještě dříve, než jsem se více začetla do stenojmenné knihy (Moderna Dansteatern, Stockholm). Poskládej to všechno dohromady, a je z toho dlouhotrvající vášeň, která silně ovlivňuje způsob, kterým tvořím. … Asi vždy hledám zdroj, důvod, proč se hýbu nebo proč se má někdo dívat na to, jak se hýbu. Když si se mnou někdo přijde na můj workshop něco zažít, je to jiné. Necessity je podle mě nutnost choreografa definovat, proč by to, co dělá, mělo někoho zajímat. Jde o vytváření vztahu mezi pozorovatelem (witness) a tím, kdo se hýbe (mover). Když performuji, nejde čistě o můj taneční prožitek, ale o vztah mezi jevištěm a hledištěm.”
“Tanečníci působí jako pevně spjatý tým, synchronizovaný jak s choreografkou a její vizí, tak s dalšími prvky inscenace, jako je hudba, scénografie a kostýmy. … Díky možnosti zažít WOODS WON’T VAPORIZE ve dvou odlišných prostředích nabývám pocitu, že choreografie Alici Minar je uvědoměle volná ve výstavbě, která se mění podle místa, kde je zatančena. I když kořeny stromů jsou velmi stabilními základnami, to, kam se rozrostou, je kombinace náhody a potřeby, které rozumí jen nezkrotná příroda. Podobné vlastnosti má i inscenace Alici Minar.”
“Humanoidní pohyby jsou rozbíjeny animálními instinkty a reakcemi. Jejich akce na zemi zpočátku naznačuje generování energie z půdy, z kořenů, což zase má dvojí význam, jeden konkrétní, neboť stromy mají kořeny, druhý abstraktní, protože slovo kořeny používáme v přeneseném významu i my, pro jevy a vztahy, které nás vyživují duševně, ne mízou. Skupinou tanečníků taková pomyslná míza koluje.” “Oceňuji hudební krajinu Vi Huyen Tran a sugestivní světelný design Raquel Rosildete, který vytváří různé atmosférické změny, zamlženou krajinu, poušť nebo polární záři.”
"Předměty nabízejí bohatý svět. Cítím, že i když mám určitou potřebu, aby se mé tělo hýbalo o tančilo, předměty mají vlastní zákonitosti, které mi usnadňují vstup do pohybu. Objekty a tělo jsou pro mě jako partneři, není jeden důležitější než druhý, koexistují spolu a jejich setkáním můžeme vyjádřit určité věci, které jsou možná duchovní, fyzické nebo emocionální. Tato zvláštnost a podivnost jsou součástí extravagance a estetiky, se kterou pracuji a kterou se snažím nabídnout. Tato bizarnost určitých životních situací vytváří humor. Myslím, že pokud máte těžké téma, je snazší a přístupnější do něj vstoupit hravě a podivně. Dává vám to větší svobodu."
„Jako celek vyniká DEVOURER skvělým temporytmem. Choreografie, zvuk a světlo utváří pevnou strukturu, v níž dochází k překvapivým, a přesto naprosto plynulým změnám atmosféry. Nikdy nenastane moment vyčerpání jevištní akce, který by vedl k nudě. Právě naopak. DEVOURER drží pozornost a baví od začátku do konce.“
„Pro mne to byla skutečně velmi silná kritika toho, kam až jsme ochotni zajít, a taky jak nás pohlcuje „mít“ místo „být“. Paralela s černou dírou byla perfektní, a hrůzná, protože od určité chvíle už není návratu. Být pohlcen nebo zahlcen je také silné psychoanalytické téma týkající se lidských vztahů. Představení ale bylo hravé, ne moralistní nebo těžkopádné.“ „My máme pořád tendenci uplatňovat snadno zneužitelný požadavek originality a novosti, který se současný tanec snaží naplňovat skrze originální pohybový slovník. Post-dance tohle už vůbec nemá v programu. Včerejší představení dokázalo všechny myšlenky, které v rámci post-dance bublají, hodně dobře ukázat.“
„Choreografie funkčně propojuje tělo, zvuk, vizualitu, text i objekty a hravý potenciál mezi tělem a objektem se citlivě přibližuje k výtvarnému umění, asociuje i prvky ilustrace i animace. Gravitací zatížená, v sobě pohlcená, materialistická postava nenasytného požírače a manipulátora Devourera nicméně působí sympaticky. Projevy emocí jsou vyjadřovány manicky, nadsazeně a symbióza pohybu, zvukových a vizuálních vjemů umožňuje uvolnění publika.“ „Devourer ve svých nápaditých improvizacích přiznává vše, s ničím se netají, přehání svůj chtíč a chamtivost a sobecký egocentrismus se transformuje do vnímavosti, zvědavosti a humoru. I když se možná publikum směje se smutkem v srdci, klaunská postava mu nabízí potenciál i zbavení se nahromaděného emočního přetlaku. Proto Devourer přináší silný estetický prožitek, uvolnění i radost.“
„Její náruživý Devourer není zatěžkaný složitými otázkami a dovoluje si hrát, což je mezi existenciálně tíživými projekty současnosti osvěžující zážitek.“ „Pohlcuje míček za míčkem s velmi realistickými zvuky hodující šelmy, pohybuje se přitom prostorem s taneční ladností a pružností. I zakrytá tvář může mít výraz, respektive nese jej v tu chvíli celé tělo. A tělo pohlcovače si svou sběratelskou vášeň užívá. Je to zdánlivě prostomyslná hra, leč promyšleně rozvíjená a vypointovaná. Zcela přirozeně vzniká interakce s diváky sedícími nejblíže otevřené scéně, trochu jako hraní si s polodivokým zvířetem.“
“Trochu vtipné a trochu tajemné hádanky spolu s ambientní hudbou Etienna Haana, z různě umístěních malých repráčků nejen v mobilech přihlížejících, pak postupně přenesly všechny přítomné do performativní kolize, v níž oživlé obleky obojživelných tvorů poukázaly na to, kdo je pánem ve světě mezi vodou a zemí...A ačkoliv lze plným právem pochybovat o dlouhodobé udržitelnosti takového formátu v takové podobě, proti přínosnosti a tvůrčí osobité originalitě této inscenace nakonec nelze nic namítat.”
”Ve stínu vrby však dívky posléze rozehrály výjev, v němž se proměnily s pomocí lehké kostýmové změny v jakési společenství obojživelníků. Očistnou funkci vody připomněla pak scéna s akrobatkou rotující na laně jako ve víru Malströmu, který odnáší všechno zlé. Nyní už také skončila část, kdy bylo obecenstvo „přinuceno“ k interakci a nalezlo bezpečnou půdu pod nohama v klidné roli přihlížejících, už nebyl narušován jejich prostor, jen onen prostor veřejný...Celá akce si však zachovávala napětí a gradaci. To, co vypadlo nejprve jako nahodilost a plané fantazírování ve stylu „uvidíme, co to s lidmi udělá“, se postupně ukázalo být připraveným a kontrolovaným procesem a diváci byli skutečně provedeni, i když ne transformování. Zvuk vody a zelená lepkavost nakonec ulpěly na diváckých duších důkladně.”
“Explosion je hlavně pastvou pro oči, všemožné scénické náčiní, které čtyři tanečnice přemísťují jako škatulata, tvoří prostor, který vypadá jako futuristický pokojík pro panenky a zároveň jako pečlivě seskládaná koláž a umělecké dílo samo pro sebe. Představení charakterizuje optimistická pastelová barevnost. … Pohyb čtyř tanečnic je pulzující, rytmický a zahrnuje mnoho skoků. Za pomoci rekvizit performerky vytvářejí situační humor, například střídavě skáčou na fatboye, proto se jedna vždy katapultuje. Místy jejich pohyb zase působí, jako by čtveřice byla v zákopové válce, prchala před neviditelným nebezpečím. Explosion nemá vyprávěcí ambice, avšak nepřestává esteticky fascinovat.”
“Je dôležité podotknúť, že choreografka pracuje s energiou veľmi citlivo, pomalé pohyby striedajú zrýchlené. Nevzniká vizuálno-tanečný virvar, ktorý by diváka vyčerpal. Tanečnú inscenáciu by som prirovnala k výletu do krajiny zázračno, kde nachádzame potešenie vo vizuálnych obrazoch. Výbuch je dobrým príkladom toho, ako pristúpiť hravo k téme, ktorá na prvý pohľad predpokladá zväčša negatívne konotácie.”